Vodní hamr Dobřív

13. únor 2013 | 12.13 |
› 

Dobřív

VODNÍ HAMR LEŽÍ V DOBŘÍVĚ NA OKRAJI BRD, V ÚDOLÍ PADRŤSKÉHO POTOKA
Hamr je buchar poháněný vodním kolem.Je to místo, kde lidé dosud nezapomněli, jak lze dva zdánlivě nesmiřitelné živly - oheň a vodu - spojit tak, aby posloužily člověku a beze škod a
nepříjemných následků pro své okolí dále plynuly svou cestou.
Již od 15. století je obec Dobřív známa kvalitní železářskou výrobou. Z této doby se zachoval pouze vodní hamr, který je dnes unikátní technickou památkou. Jeho vnitřní vybavení pochází z doby od 17. do 20. století. Tlukot kovářských kladiv však na Hamru neutichá ani v současné době. Každý rok, třetí sobotu v květnu se zde koná Hamernický den a celý Dobřív se na jeden den vrátí do starých časů, všude jsou slyšet kovářská kladiva a k vidění je spousta dalších staročeských řemesel.

" alt="." class="center" src="http://nd04.jxs.cz/771/621/07c77aa8c9_73917744_o2.jpg" style="margin: 0.5em auto; padding: 0px; border: 1px none rgb(136, 136, 136); outline: 0px; font-style: inherit; font-family: inherit; vertical-align: middle; display: block;">

V Dobřívě se železo vyrábělo od počátku 14. do poloviny 20. století. Existovaly zde prvotní výhně na přímou výrobu železa z rud, vysoké pece (od r. 1614 do r. 1817), zkujňovací hamry (do 60. let 19. stol.), pudlovna a válcovna v období technické revoluce (do r. 1903) a konečně i nářaďový hamr (v provozu do r. 1949). Horní hamr je největší a nejvýznamnější památka svého druhu v ČR s expozicí přístupnou v turistické sezóně. Dnešní zděná budova byla postavena začátkem 19. století na místě starších dřevěných hamrů z let 1658 a 1701. Bohaté strojní vybavení pochází z 19. století, z r. 1901 a z části i z pozdější doby. Původně se v hamru zkujňovalo vysokopecní surové železo a z něj se vykovávaly tyčové polotovary. Po rozšíření modernější ocelářské technologie přešel hamr koncem 60. let 19. stol. na výrobu těžkého kovaného nářadí.
Kování na hamru bylo dříve také jediný možný způsob, jak ze surového železa získat kujnou ocel . Produktem hamrů tak často vedle drobnějších hospodářských předmětů byly polotovary, tzv svárkové oceli,
které sloužily jako materiál pro další zpracování.
VODA JE ZÁKLADEM ŽIVOTA, ALE ZDE I HYBNOU SILOU STROJŮ
.
Cihlová budova dnešního hamru krytá dřevěným šindelem působí čistým a úpravným dojmem. Stojí malý kousek pod hrází velkého rybníka, který je zdrojem té nejlevnější síly pohánějící všechny stroje. Voda je přiváděna do dřevěného koryta, odkud přepadá do koryta umělého kanálu a vytváří nenapodobitelnou a podmanivou zvukovou kulisu. K pohonu hamernických strojů je zapotřebí dostatek vody; ale ta voda musí být stále k dispozici. Přitom nesmí v době jarních povodní budovu hamru ohrozit a v době letních veder zase nesmí chybět. Tyto dva předpoklady jsou v Dobřívě splněny, takže hamr mohl pracovat po několik století spolehlivě a bezpečně.
.
Voda je v dřevěném korytu podél delší strany budovy k dispozici pro pohon strojů. Stačí dřevěným vahadlem z budovy pootevřít hradítko ... a voda roztočí příslušné kolo, jichž je tu v řadě několik. Jsou to kola na horní vodu, spád není nijak velký, ale přesto stačí zdvihat mohutná kladiva a pohánět další stroje, které hamerníci potřebovali pro stříhání, broušení a kování a také pro dmychání vzduchu do ohně pecí, kde se železo rozpalovalo.

BUDOVA - UVNITŘ
Budova je prostorná a má vysoký strop, protože se tu pracuje se žhavým železem a hořícím uhlím.
Nad hamrem je velký rybník - zásobárna hnací síly. A každý pořádný rybník měl svého vodníka, to ví každé malé dítě. A také každý mlynář nebo hamerník musel být s vodníkem zadobře, aby mu nedělal naschvály - vodníci to přece jen s vodou umí lépe než lidé. No a zdejší vodník je rarita - svou sbírku hrnečků nemá někde pod vodou, ale okázale se s ní chlubí na suchu v kamenném prostoru pod vodním žlabem, který odvádí vodu, která roztočila kola.
.

TRANSMISE - JIŽ NEZNÁMÍ POJEM
Každý spotřebič má svůj elektromotor a vůbec by vás nenapadlo uvažovat o tom, že byste mohli mít doma jeden velký motor a od něj pohánět všechny ty mixéry, fény a kutilské nástroje pomocí všelijakých hřídelí a řemenů. Dříve tomu ale bylo jinak. Stroje neměly své vlastní motory a jejich pohon zajišťovaly transmise - kožené řemeny poháněné od hřídelí, které roztáčely parní stroje či - vodní kola
Hamr má několik vodních kol, spouštěných podle potřeby po dobu potřebnou k práci určitého stroje, obvykle těžkého kladiva. Jedno z kol se však točí stále a pohání velké kolo. Od něj jde řemen k hřídeli pod stropem a přes ní na opačnou stranu budovy. Zde je několik dalších řemenic a řemeny od nich pohánějí jednotlivé stroje. Dole jsou dva těžké setrvačníky zajišťující plynulý pohyb celého soustrojí při připojování menšího bucharu poháněného rovněž transmisí, jednoduché a účinné.
.
Stroje poháněné řemenicí samozřejmě namohou mít vypínače ani zpětný chod. Proto ve vypnutém stavu řemen jen klouže po "volnoběžném kole" na příslušném stroji. Pokud se má stroj uvést do chodu, prostě se vezme železná vidlice a její pomocí se řemen přesmykne na vedlejší kolo, které stroj roztočí - jako u přehazovačky na kole; a řemeny na řemenicích drží, ačkoliv nemají žádné boční vedení.
Opačného směru otáčení se dosáhne tak, že se řemen překříží.Toho se v hamru využívá při pohonu brusky,
která se musí točit určeným směrem.

NŮŽKY, CO STŘÍHAJÍ OCEL I PAPÍR
Nůžky na kov si poradí s páskovinou o síle 20 mm.Jsou ale tak přesné, že čistě přestříhnou i papír.
Prý se tímto mohutným strojem dají čistě ostříhat i nehty.
.
Železo se tehdy neválelo na skládkách a nerezavělo v příkopech. Lidé si ho dokázali jinak vážit. Když takový pluh nebo jiný železný nástroj dosloužily, daly se stranou a počkalo se na zimu, až mráz dosáhl kolem -20 stupňů. Pak se zkřehlé železo rozmlátilo na menší kousky a ty se znovu roztavily v peci. Kdysi dávno k hamru patřila i vysoká pec na tavbu železa z rudy; ta stával pod hamrem po proudu potoka.

STROJE POMOCNÉ, ALE NEPOSTRADATELNÉ
Některé stroje nepotřebují k pohonu sílu vody; stačí jen lidské ruce. Tak například lis na tvarování lopat. S mnoha ozubenými koly, jsou ohýbačky na výrobu obručí ke kolům hospodářských vozidel.
.

OHEŇ
Kuj železo, dokud je žhavé ... v tomto přísloví se skrývá jedna velká pravda - za studen se železo příliš kovat nedá. Proto byly v hamru pece a výhně, kde se topilo uhlím a pro zvýšení účinku se pod žhnoucí uhlí vháněl pomocí dmychadel - měchů vzduch. Měchy jsou z vepřové kůže a aby zůstávaly vláčné, musí se mazat - no a čím jiným než vepřovým sádlem. Měchy byly poháněny samozřejmě také silou vodního kola.

STARÉ A NOVÉ STROJE
V hamru vedle sebe najdete stroje několika generací, lišící se letopočtem vzniku klidně i o sto a více let. Zástupcem té novější generace je zde buchar Ajax, který je již poháněn elektromotorem. Je vám to jméno povědomé? Možná jste také vlastnili stavebnici Merkur - a v knížce s předlohami byl právě tento buchar někde na začátku.
.

A TO HLAVNÍ NAKONEC
Nejdůležitějším strojem hamru byl vlastní kovací stroj, který dnes dostal encyklopedické označení kruhoběžný padací buchar. Vodní kolo otáčí hřídelí s výběžky - ty zabírají do páky kladiva, zdvihají ji a kladivo pak dopadá velkou silou na obrobek na kovadlině.
.
Na horní trojici obrázků je velký buchar poháněný přímo samostatným vodním kolem. Pokud chce kovář něco tímto kladivem kovat, vyjme podpěru pod kladivem, spustí vodní kolo a výstupky přímo na jeho hřídeli kladivo zdvihají. To pak vlastní vahou padá na kovadlinu. Vpravo vidíte hřídel kola - je velmi masivní; musí něco vydržet. Kolo s hřídelí prý vydrželo až 80 let provozu. Velké buchary jsou v hamru dva a dnes se spouštějí jen při výjimečných příležitostech.
.
Mimochodem - víte, kdo byl tak zvaný sekerník? Ne, to nebyl dřevorubec ani kat stínající hlavy sekerou. Byl to tesař, jehož profesí (a velmi ceněnou profesí) byla výroba a opravy vodních kol a dřevěných příslušenství mlýnů a hamrů.
Menší buchar pohání řemenová transmise. Ten se ukazuje návštěvníkům v provozu. Všimněte si "židličky", na které sedí kovář - je na bidle zavěšena od stropu budovy, takže je to vlastně houpačka, na které má kovář volný pohyb všemi směry.

OBYČEJNÝ HŘEBÍK
Na obrázcích vidíte, jak se "po kovářsku" dá zhotovit obyčejná hřebík. Výheň je sice dmychána vzduchem z malého kompresoru, ale i tak to dá dost a dost práce. No a pak se řekne ... obyčejný hřebík.
.
Dříve si lidé museli dokázat vážit takových věcí, pro které je nám dnes se zatěžko ohnout, když upadnou na zem.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Související články

žádné články nebyly nenalezeny

Komentáře