Zajímavosti z dějin Prahy II.

17. únor 2013 | 20.13 |
› 

Město žije, pulzuje, vyvíjí se, stejně jako člověk. Můžeme jen nostalgicky vzpomínat na mládí a doufat,
že jeho ztracené kvality jsme nahradili kvalitami jinými. Podobně je to i s Prahou.
Pojďme trochu nahlédnout do dob, kdy se ještě Prahou neproplétaly davy turistů,
kdy fasády nezářily pastelovými barvami, kdy otevřené chladné průchody nebyly jen nábližkami,
ale i tajemnými koridory chlapeckých dobrodružství a kdy Pražané
posedávali v putykách nad pivem za 3 Kč a méně.
Pojďme nahlédnout do pražské minulosti, ale i do osudů některých Pražanů,
kteří po sobě v dějinách zanechali nesmazatelné stopy.

Jak se měřil čas

Před sto lety (1891-1918), signalizoval vždy v pravé poledne přesný čas dělový výstřel z Letné.
No měli to tehdá úžasně vychytané. Přesný čas pro Prahu se určoval z Klementinské
hvězdárenské věže. Když asi centimetrovým okénkem v poledne vniklo světlo do místnosti
kvadrantů a tam když struna napnutá na podlaze ( vyznačující průběh poledníku) rozdělila
osvětlenou plochu na dvě stejné poloviny, mávl zřízenec z věže praporem.
Znamení sledoval dělostřelecký důstojník na baště na okraji Letenské
pláně a v ten okamžik dal povel k palbě.
V Klementinu najdete také 13 dochovaných slunečních hodin. Nejstarší z nich,
s letopočtem 1658 jsou na Slunečném nádvoří. Z našich Míst se mohou slunečními
hodinami pochlubit v Kinského zahradě, na Malvazinkách, ve Strahovském klášteře a
především na Cibulce, kde je známý i autor, pražský hodinář Jan Engelbrecht.
V Praze byl údajně prvním hodinářem Martin, horologista císaře Karla IV., který sestavil první
hodiny pro Pražský hrad již v roce 1354. V 15. století již byly hodiny na Staroměstské
i Novoměstské radnici. Orloj z Novoměstské radnice se nedochoval, zato ten Staroměstský,
opředený mnoha legendami sklízí slávu dodnes.
Podle známé legendy byl autorem orloje mistr Hanuš, za skutečného autora se ale vydává
hodinář Mikuláš z Kadaně a rok 1410. Mnozí turisté před orlojem zažívají zklamání,
z fotografií v jejich průvodcích čekají něco monumentálního. Ve skutečnosti tento orloj
ale představuje unikátní dílo. Orloj ukazuje jak středoevropský, tak staročeský čas,
znázorňuje pohyb slunce po obloze i podél znamení zvěrokruhu a další astronomické údaje.
Údajně největší hodiny v Praze a navíc ještě prosklené najdete na věži kostela Nejsvětějšího
Srdce Páně. Nejkurioznější hodiny v Praze má Židovská radnice.
Mají hebrejský ciferník a ručičky se pohybují pozpátku.

Jak se v Praze neztratit

Pražské domy se začaly číslovat někdy v druhé polovině 18. století, kdy se systém pouhých
domovních znamení stal nedostačujícím. Pro nás logický a přehledný řád číslování ovšem stále
mate mnohé cizince, kteří ty modré a červené cedulky prostě nechápou a stále se
dožadují vysvětlení. Tak tady je, pokud je číslování záhadou i pro někoho z vás- našinců.
Každý dům v Praze je dnes označen dvěma čísly- popisným na červené tabulce a orientačním
na tabulce modré. Popisná čísla jsou v jednotlivých katastrech přidělována podle doby
dokončení stavby. Pro označování orientačními čísly je v Praze směrodatný tok Vltavy.
V ulicích souběžných s řekou stoupají čísla ve směru toku, u příčných směrem od řeky.
Po levé staně ulice najdete čísla lichá, po pravé straně sudá.
U náměstí začíná číslování budovou, která stojí nejblíže k Vltavě.
První zmínky o domovních znameních pražských jsou z poloviny 14. století.
Před rokem 1400 písemné prameny v Praze zmiňují celkem pouhých 21 znamení výstavných
patricijských domů. Patrně nejstarší doložené pražské domovní znamení bylo uděleno domu
U věže v roce 1353. Domovní štíty se značením byly nejprve pouhou zvyklostí a módou,
až v 15. století jich bylo úředně užíváno jako pomůcky k označování totožnosti stavení.
Tak se např. stalo, že v 15. století byl žlutou barvou katem
označován dům, kde došlo k nějakému zločinu.
Většinou ale domovní zmamení plnila orientační funkci a vypovídala o majiteli domu.
Mnohdy symbolizovala jejich jména, či povolání. Obvyklý byl znak vyjadřující rodové řemeslo,
tak jako v případě znamení domu U tří housliček, které nechali známí houslaři Edlingerové
vyrobit na počest tří generací houslařských rodin obývajících dům v Nerudově ulici.
Kromě takto snadno vysvětlitelných znamení, ale v Praze najdeme i překvapivá znamen
í jako U bílého indiána nebo dokonce U Chleba s máslem.

Jak si posvítit

Možná jste si při večerní procházce starou Prahou povšimli plynových lamp.
K romantice starých zákoutí se určitě hodí a jak to bylo s jejich historií?
Už z roku 1174 známe nařízení přikazující nočním chodcům, aby si na cestu svítili pochodní,
nebo olejovou lucernou. Porušení předpisu se trestalo pokutou nebo vězením.
První veřejné osvětlení v Praze je zaznamenáno ve 14. století. Byl jím oheň,
který plál na železných pánvích na Staroměstském náměstí. Udržoval ho ponocný.
K prvním rozsáhlejším pokusům o veřejné pouliční osvětlování došlo až někdy v 17.století,
kdy se začaly na nárožních domech umísťovat železné koše se smolnicemi.
V dalším století již byla lampami se lněným olejem osvětlena Královská cesta.
Od Celetné ulice až na hrad se každou noc rozsvěcelo 123 lamp, které sice moc světla
neposkytovaly, ani jejich náplň nevydržela po celou noc, přesto se v Praze udržely
až do 19. století. Zlom ve veřejném osvětlování přineslo až zavedení svítiplynu.
V září 1847 se na hlavních třídách Prahy rozsvítilo prvních 260 plynových
svítidel napájených z plynárny v Karlíně.
Elektrické světlo zazářilo v Praze poprvé v červnu 1881 na nádvoří Hradu, kdy tu František
Křižík zkoušel slavnostní osvětlení k poctě příjezdu následníka trůnu prince Rudolfa.
Své obloukovky napájel z dynama poháněného parní lokomotivou. Křižíkovy obloukovky
se sice dva roky nato objevily na Staroměstském náměstí, ale magistrátní komise je
neschválila, takže na trvalé elektrické osvětlení si Pražané museli počkat až do roku
1894, kdy bylo 40 obloukovek instalováno na Václavském náměstí.
Vedle tohoto elektrického osvětlení se v Praze udrželo i osvětlení plynové, vylepšené
zavedením kovových punčošek. V méně významných uličkách
bylo možné toto osvětlení vidět až do roku 1985.

Jak to bylo s dopravou

Dopravu v Praze v 15. a 16.století zajišťovaly formanské vozy, to nikoho asi nepřekvapí.
Na počátku 18.století měl ovšem jistý pan J.F.Fachner zajímavý podnikatelský záměr.
Na pěti stanovištích v Praze čekali jeho olivrejovaní a vyškolení nosiči na své zákazníky.
Narozdíl od dnešních taxikářů, měli tito první pražští taxikáři s nosítky pevně stanovené taxy,
a například za přenesení přes Karlův most účtovali tři krejcary.
Tato služba fungovala od roku 1712 do roku 1748.
Na konci 18.století již Prahou projížděly první fiakry. Aby se zabránilo četným sporům
o nejvýhodnější štafl, nařídila městská rada fiakristům denně měnit své stanoviště podle
abecedního seznamu jmen. O století později již Prahou projížděly první omnibusy-
to byly velké pérované vozy pro deset až dvacet osob, tažené jedním, či dvěma koňmi.
První pražská koňka vyjela v roce 1879 od Národního divadla přes Příkopy do Karlína.
Byla to jednokolejná trať se čtyřmi výhybkami a měřila necelé 4 kilometry.
První elektrickou tramvaj předvedl František Křižík při Jubilejní výstavě v roce 1891.
Vedla z Letné k výstavišti ve Stromovce. První pravidelná linka z Florence do Vysočan
byla uvedena v provoz o pět let později.
Za zmínku jistě stojí návrh obchodníka V.J.Rotta z roku 1898, aby se při budování moderní
kanalizační sítě v tunelech pod Prahou vybudovala podzemní dráha. Následovalo několik
dalších návrhů a projektů, které se nedočkaly realizace, až v roce 1974
začal provoz na prvním úseku metra trasy C.

Jak se žilo žebrákům

Ve středověku to pražští žebráci neměli lehké. Monopol na žebrání tehdy měly různé
církevní žebravé řády a nejchudší z chudých pro ně znamenali jen nežádoucí konkurenci.
Úřady byly ochotné jakžtakž tolerovat místní žebráky prosící o almužnu, ale přivandrovalci
byli tvrdě vykazováni za hradby města. Ti kreří se přesto do Prahy vrátili, riskovali useknutí pravé ruky.
I samotní pražští žebráci mezi sebou nestrpěli nové přivandrovalce jen tak. Když už
někoho mezi sebe přijali, musel jim odevzdávat část svého výdělku. Podobně na nich
vydělávali i různí panští podomci a kočí, kteří je v zimě nechávali přespat ve stájích,
nebo v chlévech. Tam totiž venkovští přivandrovalci hledali úkryt nejčastěji, neboť do
šlechtických domů městské právo nesahalo.
Ti co dávali přednost divokému nočnímu životu, mohli strávit noc v některé žebrácké hospodě.
Ty na žebrácích vydělávaly také, za poskytnutý útulek zde každý žebrák musel celou almužnu prostě propít.
Za Rudolfa II., byli žebráci každých 14 dnů prověřováni a ti kteří splnili přísná kritéria
dostali na dva týdny na krk olověnou známku se znakem města. Ostatní byli vyvedeni za
městskou bránu. Opatření to bylo zřejmě nezbytné, neboť každoročně Praha po skončení
sezóních prací na venkově zažívala nájezdy zoufalců z venkova.
V ulicích se po nocích loupilo a přepadávalo.
V roce 1571 císař Maxmilián II. dokonce rozšířil galejní trest kromě zločinců i na
samozvané práceschopné žebráky a staropražské ležáky. Z Prahy mělo být hned
v první várce odvedeno 64 vězňů na galeje do Benátek, kde měli být přikováni k veslům galér.
Průvod byl ovšem přepaden lotrovskou bandou a vězni byli osvobozeni. I přes tento
první neúspěch se prodej zločinců do otroctví ujal a fungoval po více než sto let.
(Zdroj: stránky o Praze, foto: internet)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Související články

žádné články nebyly nenalezeny

Komentáře