Zámek Blatná

18. únor 2013 | 17.19 |
› 

Historie zámku Blatná

Dnešní zámecký soubor Blatná patří nesporně mezi stavebné-historicky nejhodnotnější
a architektonicky nejvýznamnější památky svého druhu u nás.
Svou dlouhou historií, svébytnou architekturou ve vzácné dochovaném prostředí parků
a vodních ploch i současným stavem se řadí ke klenotům mezi českými hradními komplexy.
Vedle Švihová a Červené Lhoty je jedním z nejzachovalejších vodních panských
sídel na našem území. Stavebně historický vývoj učinil z tohoto objektu svérázný
dokument o uměleckých slozích minulých staletí, a protože se během svého vývoje
nacházel převážně v držení významných šlechtických rodů, byla Blatná místem,
kde se rodily a přetvářely dějiny naší země.
Z archeologických nálezů lze usuzovat, že nevelký pahorek uprostřed blat byl osídlen
již v prehistorických dobách. Koncem 7. a zejména v 8. století se na Blatensku začínají
objevovat Slované. K souvislému slovanskému osídlení však došlo až ve 2. pol. 10. století.
Osada Blatná vznikla díky staré významné dálkové a obchodní cestě, která spojovala Sušici
s Horažďovicemi a v tomto místě překračovala říčku Lomnici.
Příchod Blatné do historického povědomí můžeme vymezit rokem 1235, kdy je tehdejší tvrz
poprvé písemně zmíněna jako sídlo vladyky Vyšemíra (erbu střely), snad chudšího příbuzného
Bavorů ze Strakonic. Další historická zmínka z roku 1241 připomíná jistého Předostu z Blatné
a je jisté, že nejpozději v jeho době zde existoval hrádek chráněný vodou, skládající se ze
sídelního objektu a stavebné náročné domácí románské kaple, jejíž vznik je možno klást
do období mezi koncem 12. století a rokem 1225.
Přesto však někdy bývá nejstarší období blatenského hrádku spojováno,
jak je tomu někdy i u jiných hradu na našem území, s rytířským řádem Templářů,
o čemž vznikaly i pověsti. Písemné zprávy ale dokládají držbu Blatné světskými feudály.
Pravděpodobnější by mohlo být působeni rytířského řádu Johanitů,
sídlících na strakonickém hradě, patřícím Bavorům ze Strakonic, kteří získali
Blatnou ve druhé polovině 13. století. Předpokládá se, že právě první Bavorové sídlící
na Blatné se nespokojili s užíváním převážně dřevěného opevněného komplexu,
ale začali s jeho přebudováním ve výstavnější sídlo, obehnané zděnou hradbou chránící
dva paláce proti sobě stojící. Přirozená obrana hradu, okolní bažiny, začala být
proměňována v souvislé vodní opevněni, které ovšem do dnešní podoby dovedli až
pozdější majitelé. Asi v roce 1299 lze již Blatnou připisovat charakter opravdového hradu.
Posledním majitelem z rodu Bavorů byl do roku 1403 Břetislav ze Strakonic,
synovec Zdeňka z Rožmitálu. Rod Bavorů vymřel po meči a Rožmitálští jako jejich příbuzní
postupně dědili bavorovský majetek.
Nad Blatenskými hradbami zavlál praporec s kančí hlavou pánů z Rožmitálu.
Dlouhé období jejich panování se pro Blatnou stalo obdobím největšího lesku a slávy.
Za prvního držitele Jana z Rožmitálu bylo původní románské sídlo rázně přestavěno
a Blatná se stala gotickou pevností s fortifikovanou vstupní věží.
Pod správou tohoto zpočátku příslušníka umírněného křídla husitské šlechty, později ovšem
nekompromisního katolíka přečkal hrad i bouřlivé husitské období.
Teprve za Janových potomků pak dosáhl hrad vrcholného stavebního rozkvětu.
Janovi synové Jaroslav Lev a Protiva drželi Blatnou od jeho smrti v roce 1430.
Zejména Jaroslav Lev, který se v písemných pramenech jako majitel Blatné objevuje od
roku 1446, zastával vysoké státní funkce. Byl příbuzným krále Jiřího z Poděbrad,
obratný diplomat a velmi vzdělaný člověk. Stál mimo jiné v čele českého mírového poselstva
čtyřiceti českých pánů a rytířů, jež putovalo ve letech 1465 až 1467 po evropských dvorech.
Při této cestě se nechal inspirovat vyspělou kulturou západoevropské šlechty.
Tyto inspirace pak uplatňoval při zvyšování reprezentativnosti svého blatenského sídla.
Dával podněty k jeho rozsáhlé pozdně gotické přestavbě, která přinesla hradu
charakteristickou dominantu hranolové vstupní věže s lomeným vstupním portálem,
jež nahradila předchozí chudší vjezdovou bránu, a k věži z jihovýchodní strany přiléhající
gotickou hradní kapli a tzv. Rožmitálský palác. Palác a svoji pracovnu v patře věže dal
vyzdobit nádhernými freskami. Jaroslavův syn, Zdeněk Lev, zastával roku 1508 úřad
nejvyššího purkrabího na dvoře krále Vladislava Jagellonského. Miloval přepych a
pro svou reprezentaci zvyšoval výstavnost svých sídel. Jeho nejvýraznější stavební akcí
bylo přebudování jihozápadního paláce na třípatrový skvostný
goticko-renesanční tzv. Rejtův palác.
Jeho vybudování pozval na Blatnou proslulého stavitele Benedikta Rejta, působícího v
královských službách (k Rejtovým dílům patří i Vladislavský sál na Pražském hradě,
stejně jako chrám sv. Barbory v Kutné Hoře). Zároveň tím však zatížil rodovou pokladnu
břemenem vysokých dluhů, a jeho syn Adam Lev je proto nucen zámek a městečko
Blatná v roce 1555 prodat sestrám Kateřině a Anně Řepickým ze Sudoměře.
Od nich Blatenské panství kupuje v roce 1560 Kateřinin manžel Zdeněk z rodu Šternberků.
Dva roky po Šternberkové smrti koupil Blatnou v roce 1577 Jan z Rozdražova
ze starého polského rodu hrabat Rozdražovských. Zanedlouho však zemřel a
po dovršení plnoletosti připadla Blatná na řadu let jeho synovi Václavovi z Rozdražova.
Tehdy při severní straně hradby od vstupní věže až téměř ke Starému paláci vyrostla
nejmladší z blatenských palácových staveb - renesanční Rozdražovský palác.
Stavovské povstání v letech 1618 až 1620 a třicetiletá válka však přerušily zvelebování
blatenského panství. Za povstání byl hrad vydrancován až na holé zdi armádou vzbouřených
českých stavů, vedenou Mansfeldem, a stejná pohroma stihla i městečko s jeho obyvateli.
Václav z Rozdražova se v roce 1622 raději uchýlil do Slezska, kde v roce 1625 umírá.
Vdova Anna Marie žila nadále s nezletilým synem Františkem Ignácem na blatenském panství.
Ten je pak převzal v roce 1645. Ani pobělohorská doba však rozkvětu Blatné nepřála.
František Ignác umřel v roce 1691, aniž by zanechal dědice, a rod Rozdražovských
tak vymírá po meči. Dědicem se stal Jan František hrabě Krakovský z Kolovrat,
syn Anny Kateřiny, sestry zesnulého Františka Ignáce. Vzápětí však panství prodal hraběnce
Ernestině Serenyiové, a původem maďarští Serenyiové tak drželi Blatnou od roku 1695
až do konce 18. století. S novou vrchností se přihlásila nová, tentokrát již barokní epocha.
Svědčí o tom mnohé barokní sochy v městečku, skvostně přestavěný kostel v
nedalekých Paštikách, jakož i barokizující přestavba rozdražovského křídla. Roku 1798 koupil
Blatnou od bratrů Serenyiů, z nichž ani jeden neměl dědice, Václav Karel Hildprandt
z Ottenhausen, český šlechtic tyrolského původu. V držení Václava Karla a jeho potomků
setrvala Blatná, s vynuceným přerušením v době komunistické diktatury, až do současnosti.
Za Františka Hildprandta došlo k nákladné adaptaci zámku, směřující k vytvoření
reprezentativního sídla, poskytujícího ovšem zároveň pohodlné bydlení.
Poté, za Roberta Hildprandta, prošel zámek v letech 1850 až 1856 novogotickými úpravami
v romantickém duchu podle návrhu architekta Bernarda Gruebera z Mnichova,
která stavbě víceméně vtiskla její současný charakter.
V roce 1947 převzala zámek Národní památková komise a po převratu v roce 1948
byl rodině Hildprandtů zámek zkonfiskován. Bedřichu Hildprandtovi s manželkou Kornelií
a dcerami bylo po roce 1958 umožněno, díky stykům rodiny s císařem Haille Selassie I.,
legálně emigrovat do Etiopie. Památky na etiopský pobyt tvoří dnes poutavou součást
zámecké expozice. Po roce 1989 se panství vrátilo do rukou rodiny Hildprandtových,
konkrétně manželky Bedřicha Hildprandta (zemřel v roce 1981 v Německu) Kornelie a
jejich dvou dcer Josefiny a Jany. Současní majitelé se intenzivně zabývají jeho obnovou
a zpřístupněním pro návštěvníky.

Prohlídková trasa

Zámecké interiéry jsou zařízeny převážně rodovými sbírkami rodiny Hildprandtů.
Prohlídka zahrnuje mimo jiné pracovnu Jana Evangelisty Purkyně, lovecký salon,
empírový salon, rodinnou galerii a soukromou sbírku z Etiopie.

Zámecký park

Zámecký park s rozlohou 42ha patří k nejpůvabnějším místům v Blatné.
Veřejnosti jc trvale přístupný, lidé si tudy zkracovali cestu přes město už za časů Ferdinanda
Hildtprandta, tchána současné majitelky, paní Kornélie. Původní oboru nechal začátkem
19. století upravit v přední části ve stylu anglického parku František Hildprandt.
Zádní část parku byla uchována v původní podobě se sejpy dávných rýžovišť zlata
porostlými letitými stromy. Celý park je protkán potůčky, mostky a cestičkami s
nádhernými alejemi. V roce 1810 současně s výstavbou nové silnice nechal baron František
vybudovat v jihozápadní části parku uměle vytvořené návrší se skalami a v něm pak vytvořit
jeskyně propojené kamennými chodbami. V dobách napoleonských válek poskytla tato
úprava parku práci a výdělek tehdejším obyvatelům panství.
V parku bývala také oranžérie, divadlo, švýcarský dům, myslivna a střelnice,
ale tyto stavby už patří minulosti.
Dnes zůstal v parku jen empírový dům, kde dnes žije rodina Hildprantů.
Oblíbenou atrakcí zámeckého parku je početné stádo daňků skvrnitých,
kteří se zde volně popásají a jsou velmi krotcí. Ozdobou parku je množství věkovitých dubů,
z nichž už bohužel mnoho podlehlo zubu času. Park přišel i o největší památný dub královny
Johanky, pod kterým prý ráda sedávala a kde se setkala se svým budoucím manželem,
králem Jiřím z Poděbrad, sestra pana Lva ze zdejšího hradu. Přes osm set let starý a třicet metrů
vysoký strom, jenž měl v průměru sto osmdesát centimetrů definitivně padl v osmdesátých letech.
(Zdroj: stránky zámku Blatná, wikipedie, foto: internet)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Související články

žádné články nebyly nenalezeny

Komentáře